Výživa sportovců

Výživa sportovců je velké a důležité téma. Rostoucí profesionalizace sportu tlačí na jeho aktéry, aby věnovali pozornost prakticky každému detailu, platí to samozřejmě i o výživě. Faktem je, že strava má na sportovní výkonnost zásadní vliv, jehož rozsah se liší:

1. U jednotlivých sportovních odvětví.
Je logické, že jídelníček soutěžního kulturisty by měl vypadat úplně jinak, než strava maratonce.

2. Ve vztahu k úrovni zátěže.
Koncepce výživy se vždy bude lišit u sportovce trénujícícho jednou denně od sportovce trénujícího dvou- a vícefázově. Při více tréninkových fázích za den se zvyšuje energetický výdej a současně snižuje časový prostor pro nasycení vyčerpaného organismu. To znamená, že sportovec je nucen přijmout dostatek všeho v omezeném počtu porcí. Zvětšuje se tak objem jejich porcí, zdaleka ne každý je schopen či ochoten se v praxi přejídat.

3. S ohledem na individualitu jedince.
Tady platí stejná pravidla, jako u nesportující populace, tzn. je potřeba snažit se pracovat s metabolickýcm profilováním a vypozorovat, jak tělo reaguje na změnu stravy v různých zátěžových situacích.

Přesto všechno platí pro sportovce obecná pravidla, která by měla být při snaze upravovat systém stravování vždy respektována:

A) Kontrolovat energetickou bilanci

Sportovci vydávají spoustu energie, je proto potřeba pozorně sledovat příjem a výdej energie. V praxi se běžně stává, že se sportovec dlouhodobě pohybuje ve výrazném energetickém deficitu, následky katabolických pochodů pak bývají katastrofální:

• únava,
• zhoršená regenerace,
• zranění,
• snižování hustoty kostí (s rizikem vzniku únavových zlomenin - častěji u žen),
• snížení výkonnosti,
• zhoršená imunitní odpověď se vznikem mnoha poruch imunitního systému.

Víme, že měřit výdej energie s větší přesností je komplikované a diskutabilní, na stranu druhou se v dnešní době rozšiřuje používání různých sporttesterů, které umí poskytnout poměrně přesný výsledek.

B) Nastavit vhodný poměr makrosložek

Obsah makroživin je provázán s řešením energetické bilance. Řeší se podílové zastoupení sacharidů, bílkovin a tuků, a to ve dvou směrech:

- Prvním je vysokosacharidová koncepce, kdy hlavním zdrojem energie jsou sacharidy (nejčastěji se prezentuje model energetických poměrů S:B:T - 60:20:20, kdy podíl sacharidů kolísá v rozmezí 45-60 % a tuků 20-30 % v souvislosti s typem sportu).

- Druhým pak systém nízkosacharidový, kdy se omezují sacharidy a navyšuje se podíl tuků jako zdroje "pomalé" energie (poměry S:B:T jsou přibližně 35-45:15-20:30-45).

Protože výživa není až tak úplně jednoduchá, ve volbě stravovacích režimů nabízí i další - říkejme jim "hybridní" - varianty, jejichž princip je postaven na střídání vysokosacharidových a nízkosacharidových fází. Kromě těchto "hybridů" je možné se setkávat ještě s názory o výhodnosti ketogenních diet ve sportu (primárně ve vztahu k vytrvalostním aktivitám). Tyto sice metabolicky fungují, jsou ale ve své realizaci velmi náročné.

C) Zajistit dostatek mikroživin

Vitamínů, minerálů, antioxidantů. S ohledem na zvýšenou zátěž se u některých látek (neplatí ale u všech) může jejich příjem ve srovnání s nesportující populací lišit i v nižších násobcích. Týká se to především vápníku, hořčíku, vitamínů C, E, D a B.

U všech živin (makro i mikro) současně platí, že vedle jejich celkového množství je třeba (na rozdíl od nesportující poulace) počítat i s rozmístěním v průběhu dne, a to v souvislosti s tréninkovou zátěží. Řečeno jinak - je třeba sledovat, jaké množství sacharidů, bílkovin, tuků a minerálů sportovec přijímá před zátěží a jaké po tréninku.

D) Sledovat kvalitu pitného režimu

Sportovci se vždy více potí, je třeba proto klást důraz na pitný režim. V situaci nedostatku tekutin vzniká nebezpečná dehydratace, u které dochází ke vzniku svalových křečí, rychlé únavě a celkovému poklesu výkonnosti.
Vedle potřeby dostatečného zavodnění je hydratace spojena i s přísunem některých minerálních látek, které odchází z těla. Jejich nedostatek může způsobi rozladění elektrolytické rovnováhy, při které jsou typickým projevem křeče a zvýšená únava s neschopností podat adekvátní výkon.

Celkové množství přijatých tekutin vždy závisí na:

• hmotnosti těla,
• teplotě okolí, 
• typu sportovní aktivity.

Ve sportovní oblasti jsou velmi populární iontové nápoje. Tak jsou nazývány prakticky všechny tekutiny, které mají schopnost hydratovat organismus a dodávat mu různé živiny (ne jenom ionty). Dle složení se dělí do 3 kategorií:

1. Hypotonické.
   Jejich osmolalita se pohybuje kolem 250 (popř. nižší) miliosmolů v 1 litru nápoje. Jsou určeny primárně pro hydrataci organismu, ne dodání živin. V souvislosti se sportem se používají nejvíce před pohybovou aktivitou nebo jako součást celodenního pitného režimu.
    
2. Isotonické.
   Osmolalita se pohybuje od 250 do 290 miliosmolů v 1 litru nápoje. Používají se především při pohybu, u kterého dochází k intenzivnímu pocení.  
    
3. Hypertonické.
   Jejich osmolalita přesahuje 340 (popř. vyšší) miliosmolů v 1 litru nápoje. Jejich použití je směřováno převážně po ukončení pohybu jako doplnění energie a základních živin v rychle využitelné podobě.

Složení iontových nápojů se sice tváří sofistikovaně, při jejich volbě ale myslete na to, že vždy obsahují směs syntetických vitamínů a antioxidantů, jednoduchých cukrů a minerálů v různém spektru i kvalitě.

E) Rozlišovat soutěžní a odpočinkové období.

V tréninkovém režimu z důvodu vyšší zátěže organismus vždy požaduje vyšší příjem energie i živin. Toto je třeba respektovat ve vztahu k odpočinkovým fázím, kdy by se strava měla upravovat především směrem k optimalizaci příjmu energie.