Jak přistupujeme k vědeckým výzkumům

Odborníci i laici na celém světě neustále diskutují o tom, jak by měl vypadat správně nastavený stravovací režim. Ti „moudřejší“ se shodnou na tom, že by měl odpovídat individuálním požadavkům každého člověka. Každý člověk by se tedy měl stravovat odlišným způsobem. Na teoretické úrovni toto tvrzení zní dobře, horší je to už s jeho aplikací do reálné praxe.

Nejzásadnější problém spočívá v tom, jakým způsobem máme vlastně vyhodnocovat tyto individuální potřeby těla. V zásadě tady existují dva diametrálně odlišné přístupy:

Ten první, historicky zakořeněný a takzvaně „přirozený“, je postaven na dlouhodobém pozorování chování organismu v různých situacích, které se pak snažíme svým specifickým způsobem interpretovat. Kromě toho, že je k takové činnosti potřeba určitých znalostí lidské anatomie a fungování metabolismu, a současně praktických zkušeností, není na něm nic složitého ani náročného. Podle kvality stolice, nervosvalové koordinace, stresových projevů, kvality vlasů, nehtů a kůže a mnoha dalších ukazatelů můžeme usuzovat, co se v těle děje na úrovni metabolických pochodů a současně jak těmito způsoby reaguje organismus na kvalitu stravování.
Tento systém je tedy založen na pozorování, pocitech (intuici), zkušenostech a odhadech. Úroveň přesnosti je tady proto silně diskutabilní. To je ale relativní názor, protože zastánci těchto metod mají v rukávu pomyslné eso v podobě faktu, že biologické pochody probíhající v živých organismech jsou dynamické, pružné, adaptabilní a fakticky jako celek nekvantifikovatelné. A v tomto směru mají pravdu, protože cokoli v živém organismu změříme na základě jakékoli analytické metody, je jen odrazem aktuálního stavu fungování jeho dílčí části. Každým okamžikem má tendenci se měnit, navíc každá část těla se ve svém chování a projevech v naprosté většině případů podřizuje pravidlům celku. Takto například už dlouhá tisíciletí fungují systémy ájurvédy nebo tradiční čínské medicíny. A v praxi skutečně fungují.

I tak se ale není co divit nemalé části populace za to, že má přirozenou tendenci zaměřovat svoji pozornost směrem k přesnějším diagnózám a od nich vyplývajících systémů stravování. Druhý přístup vyhodnocující metabolické pochody se tak snaží být co nejpřesnější. Je typicky analytický, označuje se jako moderně vědecký. Vychází z principů, které si stanovila dnešní věda jako základ pro svoje fungování. Tedy z citátu, který pronesl francouzský filozof René Descartes - „Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem“. Moderní věda si stanovila určitá pravidla, kde mezi základní patří:

1. Vědění.
Tedy schopnost skutečně prokázat, že to, co zkoumáme, stavíme na vědění, ne domněnkách. Vědec je člověk, jehož úkolem je skrze racionální poznávání neustále pronikat hlouběji k podstatě problému, který zkoumá. Tyto objektivní poznatky pak formuluje pomocí logiky do konkrétních pojmů, teorií a zákonů. Dle pravidel vědy tedy není prostor na jakékoli subjektivní domněnky.

2. Zpochybňování.
Proces zpochybňování je hnacím motorem pro postup vpřed, protože cokoli zpochybňujeme - byť se může jednat o nově objevenou skutečnost - pomáhá odkrýt další úhly pohledu na danou problematiku. Věda sama o sobě vznikla z filozofie, která je platformou pro úvahy umožňující proces zpochybňování a kladení si otázek, které posouvají úroveň poznání o kus dál.

Vědecký přístup sám o sobě je nezbytný, protože dokáže odhalovat skutečnosti vedoucí k poznání. Ve snaze aplikovat vědecké poznatky pomocí vědeckého přístupu na chování biologických systémů (tedy na projevy metabolismu, zdraví či vztah stravování- zdraví) ale naráží na zásadní problém v podobě neschopnosti najít klíč, který by umožnil obrovské množství dílčích informací spojit do funkčního celku. Důvodů je několik:

Na úrovni ryze teoretické vědy je to nepřehlednost daná stále rostoucím počtem nově objevených skutečností (informací) – dochází tak ke stavu, který velmi trefně popisuje přísloví „Pro samé stromy nevidíme les“.
V praxi pak realitu „deformují“ špatné interpretace vědců, jejich egoistické snahy prosadit svoji teorii či nekompromisní ekonomické zákony nabídky a poptávky, skrze které je práce většiny vědců financována s konkrétním (často skrytým) záměrem ze strany investora.

Řečeno jednodušeji existuje nemalý rozdíl mezi tím, co jsou vědci schopni objevit a definovat, a tím, jakým způsobem se tato poznání uvádí do reality. Typickým příkladem (navíc obludných rozměrů) je systém fungování farmaceuticko-medicínského komplexu a jeho zoufalé neschopnosti řešit zdravotní problémy chronického rázu, se kterými si naopak dokáží elegantně poradit nevědecky pracující alternativní směry.

V rámci studia, který poskytujeme, tak řešíme, jaké informace a z jakých zdrojů studentům prezentovat. Nejenom že existuje nepřeberné množství informací týkající se složení a vlastností stravy a jejich vlivu na chování jednotlivých buněk, tkání, orgánů i systémů, ale také obrovská spousta jejich možných interpretací:
Pokud budeme zaujímat ryze vědecký přístup, jsme toho názoru, že budeme zájemce o celostní pohled na výživu silně omezovat v jejich rozhledu a zčásti i mystifikovat, a současně poroste stupeň nepochopení a nedorozumění, protože:

1. Poskytneme příliš mnoho informací.

2. Je problém vybrat ty „správné“ informace. Tedy odkazovat na konkrétní studie, o kterých můžeme být přesvědčeni, že mají tzv. „pravdu“.