Pitný režim

Aby organismus byl schopen vykonávat práci, potřebuje k tomu odpovídající množství vody. Základem každého sportovního výkonu je proto dostatečná hydratace. Toho jsou si vědomi i výrobci sportovní výživy, kteří se snaží přijít na to, jak by mělo vypadat optimální složení tekutin konzumovaných v předzátěžovém režimu, v průběhu tréninku i po fyzické aktivitě. Trh je tak zaplaven nepřebernou nabídkou iontových nápojů, které sportovcům slibují téměř "modré z nebe". Vyhneme se dnes debatě o tom, který z nich je lepší či výhodnější, a pozornost za měříme na to, co a proč pije Lucka.

Všem je jasné, že základem pitného režimu je voda. První, co by každého mělo zajímat, není její množství, které by měl vypít, ale kvalita. Ta se odvíjí od tří základních faktorů:

1. Prvním je čistota ve smyslu potenciálního obsahu nežádoucích (= zdraví škodlivých) látek.
Tady se v poslední době vedou diskuze na téma existence a vlivu celé řady sloučenin označovaných souhrnným názvem "xenobiotika" (cizorodé látky pocházející z průmyslové činnosti člověka, mají toxický účinek). Z tohoto důvodů má smysl se snažit hledat takové zdroje vody, u kterých je riziko potenciální kontaminace co nejmenší. Taková rada sice dobře zní, podstatně hůře se ale realizuje, protože neexistuje dostupný a současně spolehlivý způsob, jak se dobrat zjištění, co vlastně ve skutečnosti s vodou pijeme. Nespornou výhodou je používání domácích vodních fitrů, případně volba vody balené.

2. Druhým je obsah minerálů.
Mineralizace vody je faktorem, který určuje její tvrdost. Běžně je nejvíce zastoupeným prvkem vápník, s odstupem následuje hořčík a řada dalších. Obecně platí, že nejvýhodnější je pít měkkou vodu (výrobci, prodejci a propagátoři minerálek, tedy vody enormně tvrdé ve smyslu vysokého zastoupení minerálů a jejich solí, nechť mi prominou). V tomto směru se jako ideální vzor nabízí voda v kojenecké kvalitě.

3. Třetím pak přítomnost látek, kterými se snažíme "zlepšovat" nutriční profil tekutiny.
Tady se bavíme o produktech typu iontových nápojů obsahujících celou řadu látek - minerálů, vitamínů, cukrů, stimulantů... Tyto samozřejmě plní svoji funkci, tedy fungují, otázkou do debaty je ale jejich vhodnost, resp. smysluplnost. Především obsah minerálů a cukrů by měl být předmětem zájmu každého sportovce, protože za normálních podmínek by neměl být problém zvládnout trénink v rozsahu 90 - 120 minut v plné efektivitě bez doplňování těchto složek.

V praxi se zdaleka ne každému chce opustit zavedené vzorce chování a nahradit přeslazené ionťáky za "obyčejnou" vodu. Lucka toto naštěstí nikdy řešit nemusela, je celoživotně zvyklá na konzumaci čisté vody při tréninku.

Jakmile sportovec vyřeší dilema, co pít, přichází otázka, kolik. Existují výpočty snažící se přijít na kloub optimálnímu objemu tekutin, v praxi se ale míjí účinkem. Jde o to, že do matematického vzorce není možné zakalkulovat faktory mající největší vliv na ztrátu tekutin - tedy teplotu a vlhkost prostředí či funkci potních žláz. V souvislosti s pohybovou aktivitou by mělo platit, že je řeba pít vždy více, než diktuje žízeň. Největší nebezpečí pro sportovce hrozí z dehydratace, která umí snižovat výkonnost až o desítky procent. A to už jsou hodnoty, které není radno podceňovat. Denní příjem tekutin u Lucky silně kolísá, odvíjí se od počtu tréninků včetně jejich chafrakteru (rozsahu, intenzitě, teplotě prostředí). Standardem je ale spotřeba 1,5 litru čisté vody na jednu tréninkovou jednotku.

Dalším tématem ve sféře pitného režimu je snaha či potřeba sledovat koloběh vody. Tímto je myšlen proces výměny tekutin mezi tělem a prostředím, ke kterému se u sportovců váže jedno (ve svém významu naprosto zásadní) pravidlo: Vylučování vody z těla (dech, pot, moč, stolice) je vždy provázeno vylučováním minerálních látek. To je v pořádku, jelikož se jedná o přirozený proces. Čím více vody vyloučíme, tím větší množství minerálních solí odchází. Zajde-li situace do extrému (příliš velký objem přijímaných tekutin vedoucí ke zvýšenému vylučování, nebo naopak intenzívní pocení), organismus začne trpět nedostatkem některých prvků, nejčastěji se cituje sodík, vápník a hořčík. V tomto stavu elektrolytické nerovnováhy se dramaticky zvyšuje únava, případně sportovec riskuje svalové křeče a zranění. Ne každá snaha o konzumaci velkého objemu tekutin, případně intenzívního pocení (mj. i ve vztahu k předsoutěžnímu odvodňování) je proto pro sportovce výhodná.

Zdravý selský rozum v oblasti přístupu k pitnému režimu dále říká, že tekutiny pijeme proto, abychom se hydratovali, tedy zavodnili. Nemalá část sportující veřejnosti tento význam chápe po svém a statečně se prolévají nápoji, které vykazují močopudný účinek. Typickými příklady jsou alkohol, v určitém rozsahu i káva. Taková podpora zvýšeného vylučování tekutin a s nimi i minerálních látek příliš nehraje do noty potřebě maximalizovat výkon.

Alkohol Lucka nepije vůbec, s kávou ale má velmi přátelský vztah, což je důvodem, proč této tekutině budeme věnovat pozornost v dalším pokračování této série.