Vstupní testy

Je přirozeností člověka hledat hranice svých možností, které máme tendence neustále posouvat dál. Děje se to ve všech oblastech lidského snažení. S velkým zájmem sledujeme posuny v oblasti vědy, techniky či medicíny, nejvíce ale šílíme u sportovních výkonů. Tady se už po desítky let vedou diskuze, kde se nachází fyziologická hranice, kterou lidský organismus nezvládne – trhají se svaly, šlachy, bortí opěrný aparát, lámou kosti. Takových smutných až tragických příkladů je ve sportovní sféře víc než dost. Vždy se ale najde někdo, kdo pomyslně nepřekonatelnou hranici pokoří a posune lidstvo o kousíček dál. A vždy si samozřejmě klademe otázku, proč tomu tak je.

Každou sportovní disciplínu je potřeba hodnotit minimálně ze dvou úhlů pohledu: 

První je genetikou naprogramovaný potenciál fyzického těla. Faktem je, že somatotyp nezměníme, stejně jako predisponované oslabení některých orgánů či systémů v těle. Tyto parametry jsou součástí takzvaného talentu – buď máme potenciál k podávání silně nadprůměrných výkonů, nebo k nám naopak Příroda v tomto směru nebyla milostivá. Tyto naše schopnosti jsou pružné, máme možnost je rozvíjet pomocí výživy i tréninku. Současně jsou základem (ne)spravedlivé platformy, která slouží jako startovní čára k budoucím výkonům. Například u liliputána budeme vědět, že nemá šanci skočit světový rekord do výšky. Člověk s typickým endomorfním somatotypem (abdominální obezitou) zase nemá šanci porážet keňské běžce na maraton. Sebelépe koncipovaná výživa podpořená suplementací, precizně naplánovaný systém zátěže postavený na maximálním tréninkovém úsilí, spektrum možností podporujících regeneraci – v těchto oblastech jsme sice díky vědě na hranicích možností, ani jejich stoprocentní využití u netalentovaných jedinců bohužel nebude znamenat posun mezi sportovní elitu.

Jenomže:

Praxe ukazuje, že existuje obrovská spousta výjimek. V dnešní době v oblasti vrcholového sportu už tolik, že vzniká otázka, zda konvenční myšlení orientující se na schopnosti fyzického těla a stavějící na „genetické dokonalosti“ spíše neškodí v rozvoji skutečného potenciálu, který se v lidech skrývá. 

Proto je vhodné se podívat i na druhou stránku našeho bytí, která je nedílnou součástí existence každé živé bytosti. Mysl (vědomá i podvědomá) skrývá neskutečně zajímavý potenciál, který je stále využíván v jeho zlomkovém množství. Skutečnost je taková, že buňky fyzického těla vykazují určité schopnosti, které jsme schopni pomocí různých analýz měřit a vyhodnocovat. Z této pozice pak nabýváme dojmu, že fyzické tělo disponuje omezenými možnostmi diktovanými biochemickými pravidly. To je ale pravda pouze v případech, kdy je hodnotíme z úrovně konvenčního (nižšího) stavu vědomí. Je potřeba připustit fakt, že je to mysl, která ovlivňuje chování každé buňky našeho těla. Díky tomu, že lidské vědomí je pružné, je schopno posouvat i hranice v oblasti fyziologického chování buněk a následně celého těla. Vše začíná (a v podstatě i končí) v mozku, kde sídlí rozum, který je centrem našeho bytí. Jeho úkolem je dávat vědomé příkazy celé mysli, od čehož se odvíjí chování bytosti jako celku, tedy i schopnost podávat konkrétní sportovní výkony. Sportovci mají tendenci tento proces označovat pořekadlem „všechno je v hlavě“. Velmi úspěšně se touto oblastí zabývá obor psychologie ve sportu, který vykazuje zajímavé výsledky.

Jedním z mnoha typických příkladů je situace, která se udála 6. května 1954 – britský běžec Roger Bannister zaběhl 1 míli za 3:59,4. Jako první pokořil hranici čtyř minut, která byla dlouhá léta považována za nepřekonatelnou. Neúspěšně se jí do té doby pokoušela překonat obrovská spousta běžců na celém světě. Stav vědomí populace se nacházel na úrovni, která nepřipouštěla možnost posunout se za tuto hranici. Zajímavé na tomto příběhu je to, že už za necelé dva měsíce byl překonán i tento rekordní čas, za další rok už hranici 4 minut zdolalo dalších několik desítek atletů. Dnes po čtyři minuty tuto vzdálenost běhají pubertální dorostenci. Podobných příkladů existují mraky. Sportovní aktivity, kde podáváme konkrétní měřitelné výkony, jsou vždy středem velké pozornosti. Každý centimetr či setina vteřiny umí vyvolat pozdvižení a zvednout vlnu zájmu.

Dlouho jsem přemýšlel, jakou cestou se v rámci experimentu vydat, aby celé snažení mělo význam. Oblast výživy – navíc sportovní – je v dnešní době ovládána dogmaty a dezinformacemi. Celkový zmatek navíc vytváří obrovská spousta dílčích teorií, které si ve svých principech navzájem protiřečí. Faktem je, že jediný správný přístup k výživě je takový, který je možné označit jako „personalizovaný“. Tedy individuální ve všech směrech. K tomu je ale potřeba dodat jednu velmi důležitou věc – lidský metabolismus umí pružně reagovat na změnu podmínek (je flexibilní) a současně se jim umí i přizpůsobovat (má schopnost adaptace). A protože je člověk všežravec, rozhodl jsem se jít cestou jednoho extrému v podobě konzumace pouze rostlinné stravy aplikované na maximální sportovní výkon. Tedy něco, co je v oblasti silových sportů (i přes první „vlaštovky“ objevující se na celém světě) považováno za rebélii. Aby akce měla smysl, je potřeba zvolit transparentní testování. Měřit absolutní sílu je relativní, protože existuje bezpočet různých silových disciplín. Protože je cílem akce sledovat průběžný nárůst výkonnosti, zvolil jsem nakonec klasický silový trojboj

V minulosti jsem už pár mrtvých tahů, dřepů i bench pressů udělal, letos je tomu ale už 16 let, co jsem naposled držel v ruce činku těžší než 60 kg.  V tomto směru bude testování poměrně férové, protože budu začínat prakticky od nuly.

Protože chci jít do maxima (na tréninku i při výkonu), je na prvním místě bezpečnost a zdraví. Z toho důvodu bylo rozumné zaměřit pozornost na aktuální schopnosti mého amortizovaného těla (dle některých tabulek už věkem patřím mezi sportovní veterány) v oblasti diagnostiky pohybového aparátu, hlubokého stabilizačního systému a funkčních svalových testů. A protože chci jít cestou silových disciplín, byla potřeba i diagnostika pohybu FMS (Functional Movement Systems). Tady jsem se svěřil do rukou odborníka Vojty Meiera, kterého se mi podařilo najít mezi absolventy mých kurzů (www.vojtechmeier.cz). Testy jsem přežil s jedním menším zraněním, výsledky dopadly následovně: 

Záměrně pominu některá zdravotní omezení způsobená zraněními v minulosti (vyhřezlá ploténka, opakovaná zlomenina zápěstí, natržený zadní stehenní sval, vykloubené rameno a loket a nakonec přetrhané vazy na kotníku, které mě dodnes limitují v pohybu nejvíce). Sice se budu snažit z těla vyždímat maximum, ale primárně skrze práci s myslí doplněnou specifickou koncepcí stravy. Poznal jsem v životě příliš mnoho lidí, kteří dosáhli naprosto skvělých sportovních výkonů navzdory na první pohled nepřekonatelným zdravotním překážkám, bylo by proto nefér se tady na cokoli vymlouvat.

Začnu od posledně jmenovaného FMS™ (Functional Movement Systems). Jedná se o systém, pomocí něhož je možné odhalit, diagnostikovat a následně odstranit "nedostatky", které mohou vést k pozdějším problémům s pohybovým aparátem. FMS™ byl navržen na principu hodnocení jednotlivých pohybových vzorů vyskytujících se při sportu nebo v běžném životě.
Hodnotí se následující pohyby:

1. Pohybový vzor hlubokého dřepu

Podařilo se mi rozhýbat záda i kyčle k tomu, abych udělal poctivý dřep. V tomto směru jsem docela prošel.

2. Pohybový vzor simulace výkroku přes překážku

Člověk by nevěřil, jak je náročné technicky správně překročit překážku a nespadnout u toho. V tom okamžiku mi připadlo jednodušší mít na zádech metrákovou činku, než simulovat rovnováhu.

3. Pohybový vzor výpadu

Podobná zkušenost jako u výkroku přes překážku. Udržet rovnováhu je výzvou nejen při pohybu, ale i v dalších aspektech života.

4. Pohybový vzor ramenní mobility

Tady se mi podařilo dosáhnout plného počtu bodů, byť to bylo o „chlup“.

5. Pohybový vzor aktivního zdvihu nohou

I tady dopadl test dobře. Dlouhodobý konstruktivní přístup ke strečinku se prostě vyplácí.

6. Pohybový vzor trupové stability (simulace kliku)

Tady přišla jediná krize celého testování, kdy se mi z této polohy při snaze udělat klik podařilo vykloubit levé rameno. Před 20 lety jsem si při nešťastném pádu na tréninku přetrhal vazy a tato poloha se ukázala jako nešťastná pro vyvolání vzpomínky z hloubi buněčné paměti. Chvíli jsem vzýval všechny svaté, stejně to ale nepomohlo. Holt mi přibyla starost navíc v podobě průběžné stabilizace celého ramene v rámci celé akce.

7. Pohybový vzor rotační stability

Hluboký stabilizační systém je výzvou, kterou je třeba neopomíjet. V této oblasti mám rezervy, na které je potřeba se zaměřit – není optimální hodit odpovědnost pouze na velké svalové skupiny, což bohužel naprostá většina (nejen silově zaměřených) sportovců dělá.

Komplexní diagnostika pohybového aparátu (DPA) a funkční svalové testy odhalily zvětšenou bederní lordózu, která mě trápí už od dětství. Má za následek překlopení pánve směrem dopředu, což způsobuje povolení spodních břišních svalů a neustálé napětí v oblasti bederní páteře. 


 
Druhým závažnějším zjištěním bylo nedostatečné zapojení a práce svalů v oblasti lopatek – konkrétně pak jejich spodních fixátorů. Ty mají za úkol fixovat lopatku a nedovolit, aby „putovala“ směrem nahoru například u kliků a tlakových cviků. Pokud se tak děje, práci přebírá trapézový sval a dochází k přetěžování krční páteře a oblasti pletence ramenního.

Vyzbrojen těmito znalosti jsem se s kolegou-trenérem-sparring partnerem Petrem Nytrou vydal do fitka spáchat vstupní silové testy. Sice až s týdenním odstupem, v rámci kterého jsem léčil vykloubené rameno, přesto se i tuto formu zátěže podařilo zvládnout se zdárným koncem. Jak už jsem zmínil, rozhodl jsem se jít cestou navyšování fyzické výkonnosti v disciplínách, které jsou relativně jednoduché na pochopení i techniku – tedy dřepu, mrtvém tahu a bench pressu. Nejsem z nich sice příliš nadšen, protože jsou pro moji mysl málo kreativní, pro demonstraci postupu se ale „obětuji“. Původně jsem chtěl ještě přidat i přemístění a trh, ať je akce pestřejší, netroufl jsem si ale po tak dlouhé absenci posilování kvůli zádům a kolenům spáchat v tomto směru vstupní testy, abych definoval aktuální maximum. Jakmile trochu rozhýbu pohybový aparát, zkusím dodatečně zařadit.

I přesto, že váhy vyvolají spíše úsměv než obdiv, jsem s nimi spokojen – důvodem je fakt, že jsem už 16 let nedržel činku v ruce, takže očekávat zázračné výkony je víc než bláhovost. 

Aby vstupní testy byly kompletní, je potřeba nezapomenout na měření tělesné kompozice.

Váha ukázala následující parametry, které považuji za smysluplné pro dlouhodobé sledování:

Tělesná hmotnost: 84,5 kg
Množství tuku: 6%
Obsah vody: 65 %
Mineralizace kostí: 3,9 kg
Bazální metabolismus: 2300 kCal

Protože je cílem akce sledování nárůstu výkonnosti, půjde nahoru i tělesná hmotnost. Předpokládám svalový přírůstek v rozsahu 5-7 kg, nedávám to ale za hlavní cíl. I přesto mě Petr přinutil změřit některé partie:

Ramena – 126 cm
Hrudník – 110 cm
Biceps – 40 cm
Pas – 81 cm
Boky – 101 cm
Stehno - 61 cm
Lýtko – 42,5 cm

S touto základní „výbavou“ vstupuji do půlročního dobrodružství postaveného na systematické práci s fyzickým tréninkem, mentálními technikami a precizně koncipovanou stravou, s cílem jít až za pomyslnou hranici vlastních možností.