Největší výkonnostní brzda

Sportovci různých úrovní i odvětví mají neustálou snahu hledat možnosti, jak navýšit svůj výkonnostní potenciál. Často řeší „detaily“, jako jsou kombinace suplementů, látky dopingového charakteru, snahu spáchat na sportovišti tréninkovou sebevraždu a jiné nesmysly. To hlavní, co většinu z nás sportujících limituje, přesněji řečeno brzdí ve vývoji, ale s úspěchem přehlížíme. V podstatě tady platí příslovečné „Pod svícnem je největší tma“. Řeč je o obyčejném sezení, které při bližším pohledu má na fungování těla naprosto katastrofální dopady.

Zajímavé je, že sportovci tento faktor ve svém životě příliš nezohledňují, na stranu druhou odborníci (antropologové, fyzioterapeuti, lékaři…) tento problém vidí docela jasně. Někteří – například Dr. James Levine - dokonce přisuzují sezení horší vliv, než je kouření („nesprávným sezením zabíjíme sami sebe a každou prosezenou hodinou ztrácíme dvě hodiny života“). U fyzicky neaktivní populace je sezení dáváno do souvislosti se zvýšeným rizikem výskytu srdečních onemocnění, metabolickým syndromem, bolestí páteře, hlavy a jinými ortopedickými problémy. Sportovci jsou na tom trochu lépe - jakmile netrénují správným způsobem (kombinace techniky prováděných cviků a celkového stupně zátěže), celý efekt na svalovou dysbalanci a deformaci pohybového aparátu se jenom prohlubuje. Sezení na strojích, sedy-lehy, sklapovačky, dřepy a další cviky, které jsou běžnou součástí života sportovce, jsou dvousečnou zbraní, u naprosté většiny sportujících pouze umocňují dopady sezení.

Protože jsem typickým příkladem takové situace (v tomto směru reprezentuji většinu „sedící“ populace), jsem nucen se potýkat s následky sezení každý den, navíc už dlouhá léta. Můj průměrný den vypadá následovně:
Po snídani sedím hodinu u počítače.
Následuje aerobní trénink s mobilizačními cviky, které mi trochu „srovnají“ celý pohybový aparát.
Tuto rovnováhu elegantně rozbiju dalšími 5-6 hodinami u počítače, některé dny je to pro změnu pobyt za volantem s cílem dostat se živý na přednášky a školení.
V pozdně odpoledních hodinách mám sebelikvidační trénink, kterým se snažím posunout výkonnost o kousíček dál. Z důvodu předchozí zátěže na páteř mi trvá na začátku tréninku celou hodinu, než se uvedu do pohybuschopného stavu.
Po večeři mě čekají další 2-3 hodiny u počítače, takže technicky vzato efekt celého předchozího tréninku, kterým jsem dostal pohybový aparát na funkční úroveň, přijde vniveč.
Na první pohled to může vypadat, že díky pravidelnému tréninku jsem na tom mnohem lépe, než zbytek populace. To je ale relativní, protože počet nasezených hodin mám stále silně nadprůměrný a snaha toto napravit cvičením mě odměňuje nejen nutností investovat více času do mobilizace pohybového aparátu, ale také o to větší fyzickou bolestí způsobenou střídáním dvou extrémních stavů.

Když se trochu zamyslíme nad obecnými čísly – uvádí se, že průměrný člověk se sedavým zaměstnáním prosedí za den 10 hodin (práce, cestování, sledování televize, řešení nesmyslů v hospodě…). Jaképak nám vyjde číslo, když vyhodnotíme rok takové činnosti, případně se zaměříme na dlouholetou rekapitulaci? Jestliže několik let sedíme ve špatném nastavení, tak se logicky nemůžeme divit bolestem zad, hlavy, kloubů, u sportovců pak zvýšenému riziku různých zranění. Lidské tělo bylo stvořeno k pohybu, ne k dlouhodobé statické pozici. S příchodem moderních technologií a celosvětovým vývojem civilizace lidé tráví stále více času za volanty aut a monitory počítačů. Čas věnovaný sezení tak rapidně roste a problémy se zády jsu běžnou součástí moderní společnosti. Chůze a pohyb se vytratil a dospěli jsme až do současného stavu, kdy nejen záda bolí cca 90% dospělých. Co je ještě horší - bolesti zad a špatné držení těla trpí dospívající děti a mládež.

Co se během sezení děje s naším tělem?

Jednoduše řečeno sedíme-li dlouhou dobu a bez jakékoli změny (v nehybné pozici), některé z našich svalů začnou „lenivět“ a jiné pracovat více, než by měly (z důvodu jejich přetížení). Zároveň s tímto faktem se tělo automaticky začíná adaptovat do dlouhodobě preferované pozice (sezení) a tomu se podřizují i měkké tkáně, fascie a ostatní struktury. Ty samozřejmě ovlivní i páteř. V tomto okamžiku přichází na řadu řetězící se problémy, které se objevují pomalu a postupně:
Tu a tam zabolí hrudní páteř.
Občasné „píchnutí“ v bederní oblasti páteře se začne stávat součástí dne.
Bolest krční páteře a hlavy také začíná vstupovat do popředí.
Vrcholem můžou být situace, kdy člověk není schopen normálně fungovat (výhřez ploténky, akutní ústřel páteře, chronické bolesti zad) – tělo jednoduše otočí vypínačem a celý systém je ochromen. Těmto stavům je možné předcházet. Není to samozřejmě zadarmo, je potřeba vyvíjet určitou aktivitu.

Následující obrázek transparentně poukazuje na hlavní body a projevy dybslancí způsobených špatným sezením, které je potřeba kompenzovat cvičením:

Vzniká tak otázka, jak sezení kompenzovat a napravovat způsobené potíže. Dlouhá léta jsem situaci řešil běžným tréninkem se snahou zaměřit se na posilování velkých svalových skupin, což ale není dlouhodobě efektivní postup (pokud většinu dne prosedíme, tak se tělo sezení přizpůsobí a je logicky špatně nastaveno - běhání, plavání či jakékoli posilování tak pouze stav zhoršuje). Zařazením vědomého dýchání a výběrem cviků posilujících hluboký stabilizační systém (HSS) se situace zlepšila, ne ale dostatečně. A protože nikdo učený z nebe nespadl, přivedla mě prozřetelnost za specialistou, kde situaci řešíme komplexním přístupem. Základní kostra našeho snažení vypadá následovně:

Sezení je skutečně zlo deformující celý pohybový aparát a mj. projevující se i na zpomalení metabolických pochodů. Rozsah následků pochopí jen ten, kdo si to zkusí na vlastní kůži, případně má mysl otevřenou a pečlivě sleduje ve svém okolí jedince, kteří jsou typickým produktem sedavého způsobu života. Z pochopitelných důvodů se naprostá většina z nás sezení nevyhne. To, co má smysl, je snaha o omezení celkové doby sezení, průběžné provádění kompenzačních cviků a úprava tréninkového systému. Jediné, co narušuje klid a harmonii v takto prováděném systému, jsou pichlavé pohledy okolí, cože je to za blázna, který nevydrží chvíli sedět v klidu a každou chvíli provádí divné cviky. Malé děti bychom v dnešní době obdarovali nálepkou „psychomotorický neklid“. Jako dospělému je mi jedno, co so okolí myslí. Moje zdraví je jenom moje. A co víc – tato snaha se mi odměňuje nadstandardním nárůstem celkové výkonnosti. Na tom není nic divného, protože v tomto směru fungujeme jako běžné auto – stačí jen odbrzdit, vozidlo pak jede úplně jinou rychlostí.