Ukaž mi, co jíš…

… a já ti řeknu, kdo jsi. Takový bude ve zkratce můj hlavní přínos semináři Řeč těla, jak ji neznáte, který jsme pro vás připravili s Jitkou Pořízkovou. Mimo jiné vás naučím, jak poznat sebe a druhé podle toho, co máte na talíři. Malou „ochutnávku“ jsem pro vás připravil už dnes.

Přísloví „Jsme to, co jíme“ je v dnešní době víc než otřepané. Výchova v oblasti zdraví zaměřeného na prevenci pronikla už i do osnov základních škol. Každé dítě tak (teoreticky) ovládá základní pravidla racionálního stravování a ví, z čeho přibližně se strava skládá. Celý svět dnes řeší, co a jak jíst, aby to odpovídalo potřebám těla.

Všimli jste si, že vůbec nemáme snahu hledat vztah mezi tím, co a jak jíme, a projevy našeho chování?

Prostě se v tomto směru omezujeme pouze na přímočarou rovnici „dobré jídlo = příjemné pocity“, po hlubším poznání ale už nepátráme.

Nejprve je potřeba si položit otázku, jak je vůbec možné, že by jednotlivé potraviny či recepty vůbec mohly mít jakýkoli vztah s tím, jací jsme. Vysvětlení je naštěstí velmi jednoduché. Za všechno může „obyčejný“ čich. I přesto, že se ve vztahu konzumace konkrétní stravy a projevů chování mysli a následně i fyzického těla vše točí kolem chutí, základem je čich. V podstatě to, co označujeme jako chuť, je přibližně z 90% čich.

Nevěříte?

V tom případě proveďte pokus: Vezměte čokoládu, řekněte někomu ve svém okolí, aby zavřel oči a zacpal si nos. Oznamte mu, že mu dáte ochutnat kousek chleba a vložte mu do úst menší množství této připravené čokolády. Nechte jej žvýkat a vychutnávat se zacpaným nosem a tipujte, jaká bude pravděpodobnost, že odhalí váš podvod.

Jak je to možné?

Při každém nádechu nosem se dostávají do nozder kromě vzduchu i různé pachové částice, které skrze čichové receptory na sliznici vyvolávají v nervových buňkách impulsy. Ty putují do části mozku nazývaného limbický systém, kterému se běžně říká „emoční mozek“, a odtud skrze hypotalamus až do hypofýzy, jejímž úkolem je řízení hormonální aktivity organismu. Laik by si z tohoto jednoduchého schématu měl odnést jedno jediné ponaučení:

Je třeba hledat v minulosti, kdy jsme si konzumaci takového jídla spojili s konkrétní situací, která vyprodukovala více nebo méně nepříjemnou emoci...

To, co čicháme, dává vznik emocím a tyto podporují tvorbu hormonů, které v těle slouží jako nejsilnější přenašeče informací.

V limbickém systému je uložena emoční paměť. Pokud ucítíme nějakou vůni, kterou máme spjatou s konkrétní prožitou situací, dojde k vyvolání patřičné emoce.

Příklad: Zkuste si vybavit potravinu, o které víte, že ji nejíte.

Prostě vám nechutná a vy možná ani nevíte, proč. Nějaký důvod tady ale být musí, protože obrovská spousta lidí na celém světě zrovna tuto potravinu či konkrétní pokrm milují. Skutečný důvod se neskrývá v nutričních vlastnostech pokrmu. Je potřeba jej hledat v minulosti, kdy jsme si konzumaci takového jídla spojili s konkrétní situací, která vyprodukovala více nebo méně nepříjemnou emoci. Jakmile se k čichovým buňkám dostanou pachové molekuly takového jídla, vyvolají z paměti uloženou emoci, která se jako informace skrze hormonální systém šíří po celém těle.

A výsledek?

V případě pozitivní emoce je to stimulace trávicího traktu, který se začne na konzumaci této potraviny připravovat produkcí slin a zažívacích enzymů.

Kolik znáte pokrmů, kdy už s jejich vůní se vám začnou sbíhat sliny?

Stejné je to u jídel, která v oblibě nemáme. Velmi silné emoční podněty mohou vyvolat nejen nepříjemné pocity, ale dokonce i dávicí reflex.

Celý tento princip funguje dokonce i bez čichových podnětů – stačí obyčejná představa (vzpomínka) na jídlo, ke kterému máme silný (kladný i negativní) vztah a emoce z ní vzniklé udělají své.

Čich ale umí ovlivnit chování v podstatně širším rozsahu, než jsme si uvedli. Každá potravina, kterou jíme, disponuje širokou řadou vůní, které v mysli vyvolávají různé reakce.

Zkuste si vybavit pokrmy, po jejichž konzumaci pocítíte radost, smutek, klid, úzkost, vztek nebo naopak harmonii.

A to zdaleka není vše. Čichové podněty jsou schopny vyvolávat podstatně sofistikovanější emoční reakce, než jenom obyčejné pudové (instinktivní) projevy.

Jídlem, které si v konkrétních situacích vybíráme, o sobě prozrazujeme, jaký je náš zdravotní stav, v jakém emočním rozpoložení se nacházíme nebo jaký dojem chceme na svoje okolí udělat. A toto se navíc děje automaticky, tedy podvědomě.

I tady je vysvětlení jednoduché, vychází z fylogenetického vývoje člověka:

Příroda naprogramovala zvířata (a lidi samozřejmě taktéž) tak, aby čichové podněty putovaly co nejrychlejší cestou přímo do limbického systému. Tedy části mozku, která je centrem emocí a instinktu. Jakmile živočich ucítil nebezpečí, mozek „vyprodukoval“ reakci „zabij nebo uteč“. Je potřeba zdůraznit, že se jedná o reakci – tedy něco, u čeho není čas přemýšlet, ale okamžitě jednat.

Všechny ostatní smysly, které jsou zdrojem informací pro náš mozek – tedy sluch, hmat a zrak – mozek nejprve pošle do části zvané talamus, kde se rozhodne, kam informace půjde dál. Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že když si vybíráme v obchodě šaty, posloucháme hudbu nebo slovní projev, případně nahmatáme ve tmě nějaký předmět, nejprve přemýšlíme, co to je a zda se nám líbí a pak teprve vyprodukujeme patřičnou (vědomou) reakci.

Jakmile se ale do mozku dostane pachová stopa, reagujeme vždy podvědomě.

Typickým příkladem, který osloví především heterosexuálně orientovanou mužskou populaci, je následující obrázek:

První reakce, kterou mozek takto orientovaných mužů vyprodukuje, je smyslnost. Vnímají takovou ženu instinktivně jako sexy, aniž by nejprve přemýšleli, zda se jim líbí či nikoli.

Proč?

Jakmile jsme v průběhu dospívání či dospělosti přišli do kontaktu s takovou situací, byl náš čichový aparát atakován feromony z potu z podpaží a zafixoval si tento postoj jako sexuální symbol.

A stejné je to i s jídlem. Každá potravina obsahuje velmi široké spektrum různých „pachů“. Některé vnímáme vědomě, jiné podvědomě. Ke každé vůni, kterou náš mozek z minulosti zná, máme přiřazenu nějakou zkušenost. Jen několik molekul jedné látky je schopno z hloubi podvědomí vyvolat konkrétní vzpomínku a skrze mysl změnit vnímání reality nebo změnit chování, aniž bychom si to uvědomili.

A s touto informační výbavou se můžeme směle pustit do odhalování tajemství vztahů mezi tím, co jíme, a způsobem našeho chování, které se v mnoha případech projevuje více či méně nápadnou řečí těla.

Chuť jednotlivých potravin a pokrmů máme v podvědomí přiřazenu ze situací, které si většinou nepamatujeme, případně si je vůbec neuvědomujeme.

Je velké štěstí, že člověk nefunguje jako jednoduchý a snadno programovatelný stroj. Respektive funguje, ale jeho softwarová výbava a spektrum faktorů, které ovlivňují výsledek, je podstatně sofistikovanější, než by si běžný „programátor“ představoval. Komplikace přináší i fakt, že chuť jednotlivých potravin a pokrmů máme v podvědomí přiřazenu ze situací, které si většinou nepamatujeme, případně si je vůbec neuvědomujeme.

Existují čtyři základní chutě, jejichž vnímání se z podstatné části odvíjí od rozložení chuťových buněk na jazyku – sladká, slaná, hořká a trpká.

Chuť na sladké je dnes vnímána jako celosvětový problém, protože takové „závisláky“ vede k nadváze a vzniku různých zdravotních problémů. Příjemné pocity z konzumace sladkostí jsme si vytvořili už po narození, kdy jsme začali vnímat příjemně sladkou chuť mateřského mléka nebo jejich náhrad, které byly jediným zdrojem živin. Proto konzumace sladkostí vede ke vzniku příjemných pocitů, které jsou velmi silné, a obtížně se jim odolává. Člověk, který tíhne ke konzumaci sladkostí, tak podvědomě hledá klid, úlevu (od starostí), vytváří si vlastní zónu pohodlí, díky které uniká realitě. Toto poznání pomůže odhalit některé vzory chování, které chceme změnit a jež mohou výrazně ovlivnit kvalitu života.

Zkusme jiný, pro mnohé náročnější příklad s hořkou chutí. Tuto Příroda dala rostlinám jako obranný mechanismus, pomocí kterého upozorňují okolí, že jsou nebezpečné. Hořká chuť totiž často skrývá nebezpečné alkaloidy, které mohou být toxické. Jak je tedy možné, že druhou nejčastěji konzumovanou tekutinou na celém světě je hořká káva?

I tady je vysvětlení prosté. Nabídnete-li kávu dítěti, z pozice přirozeně nastavených instinktů ji nebude chtít pít. Jeho mozek bude vysílat informace o nebezpečí. Dospělý člověk je ale schopen (a ochoten) tuto základní pudovou informaci „přeprogramovat“ – jednoduše tak, že podlehne vlivu prostředí, ve kterém se nachází. Jsme obklopeni kvantem reklam na kávu s obrázky usmívajících se lidí v příjemném prostředí, které evokují pocit pohody, relaxace, klidu, případně schopnosti této černé tekutiny povzbudit mozek k větším výkonům. Pokud tyto epigenetické faktory působí dostatečně dlouho a my se jim vědomě nebráníme, dotujeme mozek informacemi o tom, že káva vlastně nebezpečná není. A emotivně podjaté představy tak způsobí „přeprogramování“ instinktivních reakcí daných přírodou a my si hořkou chuť kávy vsugerujeme jako příjemnou.

Představte si situaci, kdy máme důležité jednání, a náš nový kolega si objedná kávu. Co všechno z tohoto gesta můžeme vyčíst?

Je to člověk požitkářský, který se nechává rád rozmazlovat. Současně se jedná o silnou osobnost (ego), která se nebojí jít do extrému. Často inklinuje k výbušnosti, jeho povaha umí být „dynamická“. Rád se drží trendů, je schopen jít až na hranice svých schopností a ne vždy chce být zdrženlivý.

Aniž bychom dotyčnou osobu znali a ona se jakkoli projevila, z jediného gesta v podobě volby kávy můžeme usoudit, jakým spektrem povahových vlastností disponuje a následnou komunikaci přizpůsobit tímto směrem.

A jakmile si kávu osladí cukrem a ochutí mlékem nebo smetanou, budeme schopni z takového počinu vyčíst další zajímavé informace, které se od původního spektra výrazně liší.

Zkusme jiný příklad: Jsem na pracovním obědě, kde si můj protějšek objedná steak medium rare, americké brambory a grilovanou zeleninu. Protože vím, jakými vlastnostmi jednotlivé suroviny na talíři disponují, bude mi jasné, že mě čeká komunikace s člověkem, který může být horkokrevný až prchlivý, současně ale rozhodný až nekompromisní. Rád prosazuje svoje názory a disponuje ne příliš velkou měrou pružnosti a preferencím k alternativním cestám a řešení situací. Takového člověka nebudu schopen „utáhnout na vařené nudli“, je potřeba se proto obrnit trpělivostí a vhodně zvoleným způsobem komunikace zbytečně nelít olej do otevřeného ohně.

V podobných příkladech můžeme pokračovat prakticky donekonečna. Jsem toho názoru, že mnohem konstruktivnější je zaměřit pozornost na sebe samotné. Čtení ve vlastní mysli je mnohem zábavnější, protože skrze pochody probíhající v naší mysli projektujeme celou svoji realitu, kterou ovlivňujeme svoje okolí. A to dokonce do té míry, že máme schopnost z pozice této „síly“ ovlivňovat a měnit nejen sebe, ale i ty, na které zaměřujeme svoji pozornost.

Příklad?

I tady zůstaňme ještě chvíli u jídla. Dejme tomu, že vím, jaký způsobem jednotlivé potraviny ovlivňují tvorbu konkrétních emocí. S tímto můžu pracovat na dvou úrovních:

1. Poskládám si celodenní jídelníček v rámci možností tak, aby vedl moje emoce požadovaným směrem. Řečeno jinak – díky správně koncipované stravě naladím svoje emoce tak, jak potřebuji.

2. Jestliže mě čeká jakákoli společenská akce, vyberu si jídlo vhodné právě pro plánovanou situaci. Takto svoje emoce povedu cestou harmonie, směrem k dynamičnosti či dominantnímu klidu.

Díky těmto schopnostem posílím svoje vnitřní emoční rozpoložení, které skrze mysl projektuji do svého okolí.

Opět příkladem promluvím k mužské populaci: Jak moc (ne)příjemné zjištění zaznamenáte, když žena, kterou pozvete na rande, si na společné večeři objedná boloňské špagety se sýrem, které zapije pivem a jako dezert si dá cheescake? Všechny uvedené potraviny jsou doslova pravým opakem těch, které probouzejí vášeň. Žena takto jasně dává najevo svoje vnitřní rozpoložení, které promítá do svého okolí, jehož jste součástí, a přímo tak ovlivní vaši realitu (náladu).

Každý chlap pozná, co chce žena říci svojí vizáží – oblečením, make-upem, pohyby těla. Stejně tak vnímají realitu i ženy, a to dokonce mnohem pečlivěji. Náš vztah k jídlu hovoří stejnou řečí, stačí jen se naučit číst jednotlivá slova ve správném pořadí.

A to platí pro všechny situace našeho bytí, ve kterých se se naše mysl řízená emocemi projevuje řečí fyzického těla.

Související: