Poznej sebe, poznáš druhé

V říjnu spouštíme s Jitkou Pořízkovou zbrusu nový systém školení se živým seminářem Řeč těla, jak ji neznáte. Ještě než se setkáme v Praze nebo Ostravě, připravil jsem pro vás základní přehled k tématu. Tady je.

Systém čtení řeči těla fascinoval lidstvo odjakživa. Je přirozenou vlastností lidského ega snažit se při mezilidské komunikaci proniknout do způsobu myšlení „protivníka“ a určit, zda jednotlivé projevy těla skutečně odpovídají tomu, co člověk říká či jak se svým chováním snaží sdělit svému okolí konkrétní věc. Na základě tohoto vznikala průběžně spousta různých systémů, které k tomuto poskytovaly klíče. A není možné říci, že by nefungovaly.

To, jak se chováme, vždy odráží naše vnitřní myšlenkové nebo emoční rozpoložení

Na obecné úrovni existují projevy těla, které jsou v jednotlivých kulturách zažité a takzvaně všeobecně platné.

Používáním různých gest běžně zdůrazňujeme vlastní slovní projev či svoje vnitřní rozpoložení.

Když vyšetřovatel naruší jakýmikoli prvky osobní zónu potenciálního zločince, způsobí tím zvýšení jeho emočního stresu a tím i jeho vnitřního klidu a pohody. Při obchodních jednáních je naopak slušností nikomu do jeho intimní zóny „nelézt“, společensky je to nepřijatelné a snižujeme tím možnost navázání seriózního vztahu.

Používáním různých gest běžně zdůrazňujeme vlastní slovní projev či svoje vnitřní rozpoložení, které ale naopak může být ještě více „okaté“ než vlastní rétorický projev. Naprosto ukázkovým příkladem je chronicky známý symbol tří opic, které svojí gestikulací znázorňují to, že nevidí, neslyší a nemluví.

Každodenní činností mnohých z nás je řízení vozidla. Univerzálním gestem všech řidičů je zvednutá ruka s otevřenou dlaní, kterou všichni vnímáme jako projev poděkování.

Samotné výrazy v obličeji jsou vděčným tématem a nekonečnou studnicí poznání lidské osobnosti – zakaboněné čelo vyjadřuje úplně něco jiného než přirozený úsměv, ušklíbnutí či povytažené obočí.

Transparentně můžeme číst v postoji těla – sebevědomý člověk se nikdy nebude přirozeně hrbit, sklánět hlavu a klopit oči dolů.

Sportovci (fotbalista nebo hokejista, který právě vstřelil branku, či cyklista nebo běžec protínající cílovou pásku) dávají najevo svoji radost typicky zvednutými pažemi.

Kvanta dalších příkladů najdeme ve způsobu chůze, formách doteků jako je obyčejné podání ruky při pozdravu, očním kontaktu či samotném oblékání. To všechno jsou neverbální projevy, ve kterých je možné podle obecných systémů číst jako v otevřené knize.

Určitá komplikace přichází v okamžiku, kdy se člověk naučí některé tyto projevy vědomě vnímat a ovládat. Mistry v tomto oboru jsou například herci, patologičtí lháři či manipulátoři, kterým se tyto dovednosti hodí v osobní i obchodní sféře. V těchto situacích se systémy poznání řeči těla hroutí a „čtenář“ je tak vmanipulován do úplně jiné reality.

Dobrat se pravdy z pozice těchto systémů a škatulkování lidského chování je tak prakticky nemožné. Přiznejme si, že slouží jako podpůrná pomůcka a současně jako zdroj „zábavy“ pro krácení si dlouhé chvíle u lidí, kteří mají zarytou potřebu nazírat na svět skrze různé egoisticky formované filtry. Tento úhel pohledu na řeč lidského těla, tedy snaha použít tu „správnou“ metodu, pomocí které bychom jednotlivé neverbální projevy lidského chování zaškatulkovali, je omezený. Chybí v něm sebereflexe neboli poznání sebe sama.

Každá lidská bytost je individualita, jejímž životním posláním je sbírat zkušenosti

Vědomí, které nám k tomu slouží, umí být velmi pružné a každá nabytá zkušenost dává vzniknout konkrétnímu poznání, které je pouze naše. Pokud jsme už slyšeli přísloví „Podle sebe soudím tebe“, vychází právě z tohoto principu. Jako příklad můžeme uvést typickou žárlivost u partnerů, kdy žárlivý člověk zazlívá svému protějšku pozornost opačného pohlaví, aniž by tento partner koketoval záměrně. Důvodem tohoto chování může být fakt, že tento člověk sám rád koketuje a tuto vlastnost promítá do vnímání svého okolí.

Tady je nutné přiznat si, že jako bytosti vlastnící individualizované vědomí, které je nositelem myšlenek a producentem emocí, jsme tvůrci vlastní reality. Skrze prožívání jednotlivých každodenních situací získáváme zkušenosti, které formují naši vlastní realitu. Jsme to tedy my sami, kteří na základě tohoto principu „žití“ vytváří skutečný svět. Kontakt s okolím (včetně vnímání chování ostatních lidí) přináší nejen cenné zkušenosti, ale je fakticky projekcí naší vlastní potřeby získávat konkrétní zkušenosti a posouvat se ve vývoji dál.

Jak s těmito filozoficky laděnými úvahami naložit v praxi?

Pro nezasvěcené toto bude s největší pravděpodobností znít příliš složitě. Zkusme proto jednoduchý úhel pohledu, u kterého je potřeba nejprve nahlížet na lidskou bytost jako na nositele duše a fyzického těla. O lidské duši existují záznamy snad ve všech kulturách ze známé historie lidstva. Vnímání její existence se vždy lišilo s úhlem pohledu, který byl různými populacemi zaujímán.

Velmi jednoduše. Pokud chci umět správně číst v mysli lidí a dešifrovat projevy jejich vnějšího chování, nezbude mi nic jiného, než zaměřit nejprve pozornost na svoji „maličkost“. Nahlédnout tak skrze zrcadlo do svojí mysli s potřebou zjistit, kdo vlastně jsem, jakými charakterovými vlastnostmi jsem se rozhodl obdařit svoji individualitu a do jaké míry vědomě podporuji svůj vývoj evolučním či naopak involučním směrem.

My se pro zjednodušení a správné pochopení principů sebereflexe a čtení řeči těla shodněme na tom, že duše je nositelem vědomí, které vytváří mysl. Oba pojmy – vědomí i mysl – jsou v posledních desítkách let intenzívně zkoumány moderní vědou, která se z pozice takzvaného vědeckého přístupu snaží popsat jejich strukturu. Ne vždy se ve svých vysvětleních a definicích shodují, hlavním důvodem je opět úhel zaujímaného pohledu a současně snaha vytvářet různé škatulky, jejichž úkolem je přinést vytoužené světlo poznání.

Faktem je, že lidská mysl je v racionálním pojetí vnímání reality velmi málo probádaným vesmírem, ve kterém se navíc velmi obtížně vytváří jakékoli hranice a mantinely. Toto vnímání je navíc zesilováno v posledních letech, kdy na ni mnozí nahlíží kvantovým pohledem.

My se naučíme mysl vnímat skrze následující filtr:

Vědomí je způsob, jakým naše individualita, tedy vlastní JÁ neboli naše přirozenost, vnímá realitu. Jak už zaznělo, na skutečnost (tedy to, co se v realitě děje), je možné nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu. A takto to v podstatě dělá i naše JÁ, které k tomuto používá různé „filtry“ neboli projevy charakterových vlastností.

Jako příklad si uveďme závist. Každý v životě někomu něco záviděl. Většina to dokonce dělá celý život a s velkou intenzitou. Závist je nedílnou součástí našeho charakteru. Projevem závisti jsou ve verbální sféře pomluvy, v neverbální pak změna postoje těla včetně mimických projevů. Jakmile začneme závidět, znamená to, že naše vědomí zaměřilo pozornost na záviděnou věc či situaci specifickým způsobem.

My ale závidět nemusíme. Děláme to proto, že chceme. Každý člověk je obdařen svobodnou vůlí, která mu umožní místo závisti projevit přejícnost. Technicky vzato se to děje tak, že pomocí vůle přesuneme pozornost svého vědomí v naší mysli na jiné místo, odkud vnímáme realitu odlišným způsobem. V našem případě konkrétně přejícností.

Rozdělme si proto naše individualizované vědomí na projevy nižší a vyšší přirozenosti:

Nižší přirozenost, tedy část našeho individualizovaného vědomí, bývá někdy nazývána pojmem „vnější“. Toto označení je velmi trefné, protože do této skupiny projevů našeho vědomí se řadí takové osobnostní charakteristiky, které se svým projevem zaměřují na povrchní (= egoistické, vnější) věci.

Ego jako takové je tedy součástí tohoto nižšího já. Mluvíme tak například o závisti, pomlouvačnosti, lakotě, jakýchkoli projevech agrese, odporu či nenávisti. Jakmile se v naší myšlenkové nebo emoční sféře objeví zárodky těchto vlastností, znamená to, že se naše vědomí, tedy pozornost, přesunulo do oblasti nižšího já.

Druhou stranou mince zvané vědomí je vyšší přirozenost. Ve svých projevech je protipólem vlastností nižšího já. Pokud svoje vědomí „posuneme“ do těchto oblastí, dostane se nám uvědomění si projevů bezpodmínečné lásky, moudrosti, porozumění či empatie.

To, kam skrze svobodnou vůli „naladím“ svoje vědomí, způsobí projev jednotlivých charakterových vlastností. Z pozice sebereflexe, tedy pozorování sebe sama - svých myšlenek, pocitů a emocí – podle tohoto jednoduchého schématu zjistíme, která část mého já se aktuálně projevuje. Protože tak dáváme svobodně prostor pro seberealizaci skrze jednotlivé charakterové vlastnosti svojí osobnosti, bude výsledkem i naše vlastní odlišné chování. To znamená postoj těla, dynamika pohybů, mimika obličejových svalů, oční kontakt. Týká se to i způsobu úpravy zevnějšku – oblečení, u žen (a metrosexuálně orientovaných mužů) i způsob použití kosmetiky.

Není účelem a smyslem čtení řeči těla učit se do detailu jednotlivé projevy chování, které si pak nejsme schopni dát do vztahu a souvislosti v konkrétních situacích. Schopností číst sami v sobě dosáhneme toho, že umožníme správným způsobem projevit svoji přirozenost. Takto doslova „programujeme“ svoji realitu a nastavujeme zrcadlo i svému okolí. Velmi jednoduše to vyjadřuje zákon akce a reakce: Vyvolám-li v prostoru svojí mysli akci (závist, pomluvy), odrazí se skrze princip zrcadlení v mysli těch, na které tímto vnitřním rozpoložením orientuji pozornost. Výsledkem tak bude reakce stejného rozsahu a charakteru (tedy závist a pomluvy mým směrem).

Způsob, jakým se prezentujeme před sebou i svým okolím, vysílá jasné signály o tom, co se děje uvnitř naší mysli.

Nejlépe se tento zákon „trénuje“ v praxi na úsměvu. Pochopíte-li na teoretické úrovni celý princip a začnete jej aplikovat do praxe usmíváním se na své okolí, jaký asi bude výsledek? Pokud už se na vás z pozice reakce neusměje vědomá část mysli člověka, na kterého se usmíváte, vždy to bude jeho podvědomí, které potřebuje určitý čas na to, aby se skrze fyzické tělo mohlo viditelně projevit.

Způsob, jakým se prezentujeme před sebou i svým okolím, vysílá jasné signály o tom, co se děje uvnitř naší mysli. Navíc jsme tímto velmi efektivně schopni svoji realitu ovlivňovat a řídit patřičným směrem. Pokud to první, co nás po předchozí větě napadne, bude radost z možnosti manipulace okolí (v jejím negativním smyslu), přemýšlejme, která část naší přirozenosti se dostala ke slovu. Jestliže bude reakce konstruktivní, přemýšlejme o tomtéž.

Toto schéma je s úspěchem možné aplikovat na všechny situace. Poznáme-li takto sebe, otevřou se nám dveře k poznání i v ostatních lidech.

Velmi zajímavě a především efektivně je možné dát do vztahu jednotlivé charakterové vlastnosti s tím, co jíme.

Za běžných podmínek zvýšená chuť či preference určitých jídel vypovídá nejen o naší náladě, ale i aktuálně dominující charakterové vlastnosti. Představte si, že si všimnete výrazně zvýšené chuti na některá slaná jídla, která byste před tím nevzali do úst. Třeba chipsy. Položíte si otázku, co to může znamenat. Zvýšená potřeba těla dodat sodík? Psychosomaticky podmíněná touha organismu zvyšovat krevní tlak? Nebo naopak projev emočního rozpoložení, který mě tímto upozorňuje na potřebu něco v mojí realitě změnit?

O tom ale až v příštím článku.

Přeji krásné a pohodové léto
Mgr. Martin Jelínek

Související: