Kniha „Poznej sebe, poznáš druhé“ s podtitulem „Řeč těla i mysli v souvislostech“ nabízí unikátní systém, jak číst v neverbálních projevech těla u sebe či druhých lidí na základě jednoduchého klíče, který je univerzální ve všech případech bez rozdílu sociálního, kulturního či historického prostředí. Zaměřuje se především na sebepoznání, kterému se většina lidí vyhýbá jako čert kříži. Zjistěte, proč tomu tak je a jakým způsobem efektivně ovlivnit nejen naše vlastní neverbální chování.
Přečtěte si, jak volba jednotlivých potravin, které běžně jíme, ukazuje na charakter i emoční projev osobnosti. Tento systém použijete nejen při pracovních jednáních, kdy s obchodním partnerem sedíte u pracovního oběda. To, na co máme zrovna chuť, poměrně jasnou řečí říká, jaká část povahy i charakteru nás zrovna ovládá. V knize najdete i techniky, kterými veškeré nežádoucí emoční projevy „přeprogramujete“ ve svůj prospěch. Výsledkem bude rovnováha v mysli či její posun směrem, který potřebujete pro aktuální situaci.
Systém čtení řeči těla fascinoval lidstvo odjakživa. Je přirozenou vlastností lidského ega snažit se při mezilidské komunikaci proniknout do způsobu myšlení „protivníka“ a určit, zda jednotlivé projevy těla skutečně odpovídají tomu, co člověk říká či jak se svým chováním snaží sdělit svému okolí konkrétní věc. Na základě tohoto vznikala průběžně spousta různých systémů, které k tomuto poskytovaly klíče. A není možné říci, že by nefungovaly.
Na obecné úrovni existují projevy těla, které jsou v jednotlivých kulturách zažité a takzvaně všeobecně platné. Když například vyšetřovatel naruší jakýmikoli prvky osobní zónu potenciálního zločince, způsobí tím zvýšení jeho emočního stresu a tím i jeho vnitřního klidu a pohody. Při obchodních jednáních je naopak slušností nikomu do jeho intimní zóny „nelézt“, společensky je to nepřijatelné a snižujeme tím možnost navázání seriózního vztahu. Používáním různých gest běžně zdůrazňujeme vlastní slovní projev či svoje vnitřní rozpoložení, které ale naopak může být ještě více „okaté“ než vlastní rétorický projev. Samotné výrazy v obličeji jsou vděčným tématem a nekonečnou studnicí poznání lidské osobnosti – zakaboněné čelo vyjadřuje úplně něco jiného než přirozený úsměv, ušklíbnutí či povytažené obočí. Transparentně můžeme číst v postoji těla – sebevědomý člověk se nikdy nebude přirozeně hrbit, sklánět hlavu a klopit oči dolů.
Podobných příkladů můžeme uvést bezpočet. Dobrat se pravdy z pozice těchto systémů a škatulkování lidského chování je tak prakticky nemožné. Tento úhel pohledu na řeč lidského těla, tedy snaha použít tu „správnou“ metodu, pomocí které bychom jednotlivé neverbální projevy lidského chování zaškatulkovali, je omezený. Chybí v něm sebereflexe neboli poznání sebe sama.
